Ticho není prázdnota. Je to prostor. Prostor uvnitř každého z nás. Místo do kterého se můžeme vždy vracet a brát si z něj. Místo, které vyžaduje jen naší pozornost. V tichu nemusíme hledat, ani nacházet, nemusíme nikomu nic dokazovat. Jen jsme, ve spojení se svým dechem, možná duchem, nasloucháme tomu, co se v nás i kolem nás děje. Ticho je naším vnitřním útočištěm, které máme vždy při sobě. Je bezpečným prostorem pro přítomnost. 

   Život se děje. Možná až příliš rychle. Svět kolem nás neustále zrychluje, tempo života sílí a my se snažíme držet krok. Často zahlcení děním kolem sebe, zapomínáme obracet pozornost dovnitř. Nestíháme se dívat, mlčet, nadechnout se. Musíme na vše odpovídat. Na dotazy, očekávání, události. Náš vnitřní soudce pracuje bez ustání. Někdy to vypadá, jako bychom se už ani nemohli zastavit. A čím rychleji se točíme ve spirále každodennosti, tím více se ztrácíme. 

   Má smysl ptát se na skutečný smysl, podstatu za tím vším děním? Čím bychom byli, kdybychom se zastavili? Čím bychom byli, kdybychom své role naráz svlékli jako kusy nepadnoucího oblečení?

   Snad proto je moudré přizvat si smrt o něco blíže. Udělat jí místo v našem životě, za levým ramenem. O chvilku dříve, než nás sama překvapí. Postavit jí do rohu pokoje, jako starý, dřevěný věšák. Víme, že tam je, i když si ho většinou nevšímáme. Stojí pevně, obtěžkán těmi všemi našimi oděvy. Historický kousek. Občas kolem něj projdeme a místo často nošeného vlněného svetru si oblékneme barevnou vestu, která byla ale až úplně vespod, pod všemi těmi nánosy. A máme radost, neb jsme lí dlouhá léta hledali. A pak se s jarem nadechneme a vyházíme spousty toho nenošeného oblečení. Najednou je věšák zase vidět, jeho patina v odrazech nočních i denních světel. A my jej opucujeme a pak si slíbíme, že už na něj budeme věšet jen to, co skutečně nosíme. A že budeme nosit jen to, co nám padne, v čem se cítíme dobře.

   Ano, smrt by mohla stát v rohu našeho pokoje, jako starý věšák, kolem kterého se rozprostírá zvláštní klid a ticho. V tom tichu není ukryta prázdnota, ale přijetí. Snad toho, že vše se mění. Že život plyne dál, jen v jiné podobě. 

Takové štěstí.

Gabriela Doubek, 20.1. 2026

Každé rozloučení je jinak silné a mohu říci i krásné. Kdybych se měla zastavit nad jedním z uplynulého roku, bylo by to rozloučení s Jeffem. Bývá zatím výjimečné, že podobu pohřebního obřadu plánuji spolu s budoucím nebožtíkem. Jeff oplýval nebývalým nadhledem a smyslem pro humor. Jeho otevřenost a sdílení posledních přání byla velkou podporou pro jeho blízké, kteří se tak postupně vyrovnávali s blížícím se odchodem. Nebývale se podařilo zapojit děti, které dostaly nesnadný úkol – zhotovit plavidlo, na němž popel z Jeffova těla dopluje po Berounce až do Sarkasového moře… A skutečně, malý vor zvládl překonat nesnadný jez a všichni jsme s ulevou a nadějí sledovali, jak pluje dál, vstříc novým dnům.

Děkuji tímto za důvěru ve mě vloženou, za to, že se na mě obracejí pozůstalí na základě mé předešlé práce. Velmi si toho považuji.

Těmi většími slavnostmi bývá u nás v lesním klubu a škole ZeMě Masopust, vynášení Morany, otvírání studánek, stavění Májky, letní slunovrat, který se váže na konec školního roku, podzimní rovnodennost, která naopak školní rok otevírá, uspávání stromů, slavnost Dušičková, Adventní spirála a Slunovratová neboli Vánoční besídka.

Při besedách a workshopech s dospělými, kteří s dětmi pracují slavnosti často zmiňuji jako velkou inspiraci, jak lze zcela přirozeně s dětmi sdílet téma smrti, které je tak zasazeno do proměny přírody a koloběhu roku. Stále v naší společnosti přetrvává, že hovořit s dětmi napřímo o smrti se jeví jako něco těžkého a vyhledáváme proto vzájemnou podporu, jak se k tomuto tématu přiblížit.

Studenti se velmi otevřeně ptali na vše spojené s podstatou a fungováním, poté vypracovali za mne zcela nově a originálně myšlenku zázemí přírodního hřbitova v Řevnicích. Vizi vzniku takového hřbitova i u nás za humny neseme společně již více jak dva roky. Kéž bychom jako společnost byli více schopni tyto nové impulzy zachytit.

Výstavu některých prací bude možné vidět také na druhém ročníku Art festivalu Ke kořenům 22.3. 2026 v Praze.

Se smrtí po boku, pomalými kroky společně hledáme a nacházíme tu formu, která je i obsahem. Tvoříme obřad posledního rozloučení, který manifestuje naše vztahy. A postupně nacházíme pochopení pro ty druhé. Snad i smíření.

Náš svět není černobílý. I když by se mohl zdát, je plný barevných odstínů. A my si z nich vybíráme ty naše. Naše barvy, naše tóny, naše slova, naše božstva. Kdo jiný než my určuje, zda může na pohřbu kázat farář. Společně se můžeme modlit jeho slovy, která brzy vystřídá posvátný oheň, zvuk šamanských bubnů a chřestidel, vůně posvátných bylin stoupá k nebi. A je to tatáž modlitba?

V srdci je místa dost.

S díky a respektem k La Luz, Centrum Lorien, jaro 2025

Mohla bych tomu říkat „pracovní cesta“, možná spíše „cesta služební“. Legenda praví, že Váránasí je nejstarším, svatým městem na naší zemi. Založil jej lord Shiva před více jak 5 000 lety a propůjčil se také k tomu, aby se mohla zrodit Ganga, posvátná řeka, která toto město lemuje. Duše se zde rodí, ale také zanikají. Ukončují svojí karmickou pouť tady na této zemi. Odevzdat své tělo matce Ganze je největším požehnáním. Vše je zde jedním. Bez počátku a konce. Neodděleno.

Největším pohřebním místem je Manikarnika Ghat. Připlouváme k němu lodí za zvuku mantry. Slyším ve jménu Rama máry. Vše se sebou souvisí. Vše je jedním. Smrt a život se prolíná zcela a hmatatelně. Nikdo to však nepojmenovává, nic nevyzdvihuje. Proč taky vyzdvihovat jedno před druhým. Vzduchu má podivně nasládlou vůni. Jsou to vonné tyčinky, kouř dřeva, modlitby a výkaly, pálící se lidské maso a masala čaj. Tu vůni poznávám, je v ní vše.

Muži sem přivážejí mrtvá těla, zabalená do pestrobarevných látek a květin, se kterými se ženy a děti rozloučily ještě doma. Pohřeb se koná tentýž den a účastní se ho pouze muži. Na znamení odpoutání se od tělesné formy a vazeb rozbijí při odchodu hliněnou nádobu. Říká se, ze muži tu pláčí uvnitř, ženy pláčí ven. Pozůstalým tak začíná truchlení, které trvá deset dní.

Tělo i s bambusovými nosítky neboli márami položí do posvátné řeky Gangy a naposledy jej v ní omyjí. Mezitím další muži chystají hranici. Dřeva je zde málo a proto je velmi ceněno. Přisypávají na hranici různé vonné byliny, někdy i cokoliv na podporu samotného ohně. Na hranici je tělo položeno už pouze ve světlém plátně – rubáši. Bývá zvykem, že hranici zapaluje nejbližší muž, obvykle nejstarší syn. Připálí jí od věčného ohně, který zde hoří od samého Počátku. Po nějaké době přijde okamžik, kdy sama praskne lebka, pokud se tak nestane, udělá to někdo z nejbližších. Osvobodí tak poslední vztahy, myšlenky a touhy.

Stojí tu poblíž. Psi, krávy, kozy i lidé. V hromadě popelu z mrtvých těl hledají bohatství. Ať jsou to stříbrné či snad zlaté šperky, nebo zbytek masa na ohořelé kosti. Každý ten svůj kousek života. A pak se postupně noří do řeky, nechávají v ní vše staré a nepotřebné. Smývají ze sebe minulost i vztahy, které jsou mrtvé. Po každém obřadu.

Ohně hoří a těla se pálí ve dne i v noci. Neustále. Každá oholená hlava je znamením ztráty ega a nového začátku. Vlasy padají do Gangy, hlava je lehká, otevírá se prostor, kde mizí škatulky a definice. Přichází vděčnost za vlastní život. Nelze to pochopit, jen přijmout.

„Ó velká matko, my tě prosíme

Odnes všechnu bolest, kterou v srdci nosíme

Odnes všechno pryč, Kálí, odnes všechno pryč,

to co nám neslouží, odnes všechno pryč“

Speciální díky průvodcům Sunilovi a Renatě Sahani a Tamaře Melisse, březen 2025

…

…..

….

….

„… Nad tulákmi držia stráž
niet tam víťazov
tak leť aj keď nevyhráš
nad zemskou príťažou 

S nimi môžeš ísť
tam kde hviezdy spať
žiadne tiene zrád tam nie sú
s nimi môžeš ísť

Nežobrú že chcú mať viac
ako dáva klas
nemučí ich závisť
údel Kainov
neženie ich blázon čas
neženie ich čas
zem ich ľúbí svojou láskou tajnou

Nad tulákmi držia stráž….“

Balada o poľných vtákoch, Miro Žbirka

A tak jsme se seznámily a zahořely spolu s architektou Šárkou Sodomkovou. A začaly tvořit koncept přírodního hřbitova pro naše údolí, pro Řevnice.

Z rozhovoru pro lokální plátek RUCH::

JAK VYPADÁ A JAK SE PROVOZUJE PŘÍRODNÍ HŘBITOV?

Gabriela: „Podoby mohou být různé, může jít od kultivovanější formy lesoparku až po část lesa, kde na první pohled nepoznáte, že se jedná o pohřebiště. Důležitá je spolupráce s městem, jakožto zřizovatelem hřbitova. Změny se musí napřed upravit v územním plánu. Popel zesnulých se ukládá přímo vsypem nebo v rozložitelných urnách do země, ke kořenům stromů, ve vzdálenosti takové, aby nedošlo k jejich poškození. Hrobová místa jsou pak evidována kolem samotných stromů, stejně, jako u klasického hrobu. Je to trvale udržitelný prostor, který vzniká v souladu s okolní krajinou. Správce takového přírodního hřbitova má na starost kromě samotných uložení také celkovou estetiku a kultivaci místa. Předem jsou komunikovány s pozůstalými specifické podmínky užívání, jenž jsou odlišné od toho, na co jsme běžně zvyklí na klasických hřbitovech. Vzniká tak v krajině unikátní místo nejen pro rozloučení a uložení ostatků, ale také pro spočinutí, zastavení se, vzpomínání, které je příjemné, známé a laskavé a kam se rádi vracíme.“

Šárka: „Na začátku naší spolupráce jsem s Gábi navštívila Les vzpomínek v pražských Ďáblicích, který byl prvním přírodním hřbitovem v České republice a kde v jeden čas Gábi pracovala a inspirovala se. Zaujal mne kontrast mezi uličkami žulových náhrobků, zdobených umělými květinami a přírodním hřbitovem s decentními, dřevěnými cedulkami na stromech. Uvědomila jsem si, že i v oblasti pohřebnictví můžeme my architekti hledat a nalézat nové podoby prostoru pro poslední rozloučení. Proto chceme i v Řevnicích rozšířit stávající hřbitov se smuteční síní o tuto alternativu. Ve spolupráci s městskou architektou Dariou Balajovou pracujeme na podrobnější studii. Jsme rádi, že projekt zaujal pana starostu a věříme, že počet příznivců bude narůstat.“

Představení projektu přírodního hřbitova v Řevnicích na art festivalu Ke kořenům smrti 12.10.2024

…

Daria Balajová nadchla pro tento projekt i své studenty prvního ročníku architektury ČVUT. Provedla jsem je pro větší představu Lesem vzpomínek v pražských Ďáblicích. Na konci ledna 2025 jsem byla pozvána coby přísedící na obhajobách klauzurních prací. Vznikly návrhy opravdu čerstvé, které si zaslouží bezpochyby pozornost širší veřejnosti.

My lidé potřebujeme nacházet a sytit se krásou a právě umění nám umožňuje hluboký kontakt se sebou, s krásou vnější i vnitřní. Snad se každý z přítomných díky komorní atmosféře a otevřenosti všech zůčastněných dotkl konečnosti právě v té její pomyslné kráse.

Setkání. Ta skutečná. Živá a vřelá. Tichá a letmá. Když spolu jen vnímáme umění kolem nás. Nebo když jej společně vytváříme. V prostoru a čase, který je čím dál více tak vzácný.

KE KOŘENŮM SMRTI – art festival o konci života 12. 10. od 10 do 22 hodin

Dřevák_sklad 13, nádraží Řevnice

PROGRAM

VÝSTAVA OBRAZŮ A PLASTIK ROMANA POMPE

10:00 Výroba dušičkových věnců se Třemi kvítky s tématickým hudebním výběrem DJ Madam Lily

12:00 Děti ZeMě 

12:30 Zahájení

12:40 Anna Hejlková ze Tří kvítek – Udržitelná květinová výzdoba na hřbitovech

13:30 Recitál Báry Valentové

14:45 Přednáška Gabriely Doubek ze spolku Ke kořenům – Umění se rozloučit

15:35 Storytelling s Justinem Svobodou

16:30 Purplefox Village, akustický koncert Adama Vokáče a Ondřeje Svobody

17:30 Představení projektu přírodního hřbitova v Řevnicích architektkou Šárkou Sodomkovou spolu s Gabrielou Doubek

18:00 Přednáška Adama Vokáče ze spolku Poslední stopa – Cesta za svobodným a udržitelným pohřebnictvím

19:00 LuHawa & Helen, piano, housle, zpěv – Písně z druhého břehu

20:00 promítání filmu Tajemství smrti a následná beseda s autorem Viliamem Poltikovičem

Díky všem účinkujícím, vystavujícím, dobrovolníkům, mojí milé spoluorganizátorce Zuze a jejímu muži, zvukaři Markovi Hašlarovi a za fotky Petru Hoffelnerovi