V roce 2025 jsem vedla jedenáct obřadů rozloučení. Každý se do mne propsal, každý v sobě nesl něco i z mého příběhu. Jsem vděčná za důvěru, která mi byla a je dávána. Podpora rodiny v přípravách pohřebního obřadu bývá důležitým, ale i náročným časem jak pro celou komunitu pozůstalých, tak i pro mne jako obřadnici. Proto jsem ráda, že již dokáži odhadnout své síly, dávám si dostatek prostoru pro čas, který věnuji pozůstalým i věcem spojeným s organizací obřadu. Zároveň myslím i na sebepéči a psychohygienu v podobě mého dalšího zaměstnání, což je přímá pedagogická práce v lesní škole ZeMě, kde vyučuji hudebně dramatickou výchovu a vedu slavnosti roku, kde jsem naplno v kontaktu s živelností dětí, kde zpívám, hraji a tvořím. Neméně důležitý je čas jen pro sebe, v tichu lesa a s rodinou.
Každé rozloučení je jinak silné a mohu říci i krásné. Kdybych se měla zastavit nad jedním z uplynulého roku, bylo by to rozloučení s Jeffem. Bývá zatím výjimečné, že podobu pohřebního obřadu plánuji spolu s budoucím nebožtíkem. Jeff oplýval nebývalým nadhledem a smyslem pro humor. Jeho otevřenost a sdílení posledních přání byla velkou podporou pro jeho blízké, kteří se tak postupně vyrovnávali s blížícím se odchodem. Nebývale se podařilo zapojit děti, které dostaly nesnadný úkol – zhotovit plavidlo, na němž popel z Jeffova těla dopluje po Berounce až do Sarkasového moře… A skutečně, malý vor zvládl překonat nesnadný jez a všichni jsme s ulevou a nadějí sledovali, jak pluje dál, vstříc novým dnům.
Děkuji tímto za důvěru ve mě vloženou, za to, že se na mě obracejí pozůstalí na základě mé předešlé práce. Velmi si toho považuji.
