Ticho není prázdnota. Je to prostor. Prostor uvnitř každého z nás. Místo do kterého se můžeme vždy vracet a brát si z něj. Místo, které vyžaduje jen naší pozornost. V tichu nemusíme hledat, ani nacházet, nemusíme nikomu nic dokazovat. Jen jsme, ve spojení se svým dechem, možná duchem, nasloucháme tomu, co se v nás i kolem nás děje. Ticho je naším vnitřním útočištěm, které máme vždy při sobě. Je bezpečným prostorem pro přítomnost.
Život se děje. Možná až příliš rychle. Svět kolem nás neustále zrychluje, tempo života sílí a my se snažíme držet krok. Často zahlcení děním kolem sebe, zapomínáme obracet pozornost dovnitř. Nestíháme se dívat, mlčet, nadechnout se. Musíme na vše odpovídat. Na dotazy, očekávání, události. Náš vnitřní soudce pracuje bez ustání. Někdy to vypadá, jako bychom se už ani nemohli zastavit. A čím rychleji se točíme ve spirále každodennosti, tím více se ztrácíme.
Má smysl ptát se na skutečný smysl, podstatu za tím vším děním? Čím bychom byli, kdybychom se zastavili? Čím bychom byli, kdybychom své role naráz svlékli jako kusy nepadnoucího oblečení?
Snad proto je moudré přizvat si smrt o něco blíže. Udělat jí místo v našem životě, za levým ramenem. O chvilku dříve, než nás sama překvapí. Postavit jí do rohu pokoje, jako starý, dřevěný věšák. Víme, že tam je, i když si ho většinou nevšímáme. Stojí pevně, obtěžkán těmi všemi našimi oděvy. Historický kousek. Občas kolem něj projdeme a místo často nošeného vlněného svetru si oblékneme barevnou vestu, která byla ale až úplně vespod, pod všemi těmi nánosy. A máme radost, neb jsme lí dlouhá léta hledali. A pak se s jarem nadechneme a vyházíme spousty toho nenošeného oblečení. Najednou je věšák zase vidět, jeho patina v odrazech nočních i denních světel. A my jej opucujeme a pak si slíbíme, že už na něj budeme věšet jen to, co skutečně nosíme. A že budeme nosit jen to, co nám padne, v čem se cítíme dobře.
Ano, smrt by mohla stát v rohu našeho pokoje, jako starý věšák, kolem kterého se rozprostírá zvláštní klid a ticho. V tom tichu není ukryta prázdnota, ale přijetí. Snad toho, že vše se mění. Že život plyne dál, jen v jiné podobě.
Takové štěstí.
Gabriela Doubek, 20.1. 2026
