Některá rozloučení jsou takovým aktem sloučení protikladů. Když odejde žena, krásná žena, která se svým životem dotkla mnohých lidí. Která žila svým jedinečným způsobem, jenž byl možná pro některé příbuzné zcela odlišný od toho, který znají. Pak hledáme společně způsob, jak se slyšet, vnímat, jak uznat každý aspekt jejího života. Jak ale uznat víru, kterou žijí naši rodiče a kterou žijeme my… Se skutečným respektem.
Se smrtí po boku, pomalými kroky společně hledáme a nacházíme tu formu, která je i obsahem. Tvoříme obřad posledního rozloučení, který manifestuje naše vztahy. A postupně nacházíme pochopení pro ty druhé. Snad i smíření.
Náš svět není černobílý. I když by se mohl zdát, je plný barevných odstínů. A my si z nich vybíráme ty naše. Naše barvy, naše tóny, naše slova, naše božstva. Kdo jiný než my určuje, zda může na pohřbu kázat farář. Společně se můžeme modlit jeho slovy, která brzy vystřídá posvátný oheň, zvuk šamanských bubnů a chřestidel, vůně posvátných bylin stoupá k nebi. A je to tatáž modlitba?
V srdci je místa dost.
S díky a respektem k La Luz, Centrum Lorien, jaro 2025
