Mohla bych tomu říkat „pracovní cesta“, možná spíše „cesta služební“. Legenda praví, že Váránasí je nejstarším, svatým městem na naší zemi. Založil jej lord Shiva před více jak 5 000 lety a propůjčil se také k tomu, aby se mohla zrodit Ganga, posvátná řeka, která toto město lemuje. Duše se zde rodí, ale také zanikají. Ukončují svojí karmickou pouť tady na této zemi. Odevzdat své tělo matce Ganze je největším požehnáním. Vše je zde jedním. Bez počátku a konce. Neodděleno.
Největším pohřebním místem je Manikarnika Ghat. Připlouváme k němu lodí za zvuku mantry. Slyším ve jménu Rama máry. Vše se sebou souvisí. Vše je jedním. Smrt a život se prolíná zcela a hmatatelně. Nikdo to však nepojmenovává, nic nevyzdvihuje. Proč taky vyzdvihovat jedno před druhým. Vzduchu má podivně nasládlou vůni. Jsou to vonné tyčinky, kouř dřeva, modlitby a výkaly, pálící se lidské maso a masala čaj. Tu vůni poznávám, je v ní vše.
Muži sem přivážejí mrtvá těla, zabalená do pestrobarevných látek a květin, se kterými se ženy a děti rozloučily ještě doma. Pohřeb se koná tentýž den a účastní se ho pouze muži. Na znamení odpoutání se od tělesné formy a vazeb rozbijí při odchodu hliněnou nádobu. Říká se, ze muži tu pláčí uvnitř, ženy pláčí ven. Pozůstalým tak začíná truchlení, které trvá deset dní.
Tělo i s bambusovými nosítky neboli márami položí do posvátné řeky Gangy a naposledy jej v ní omyjí. Mezitím další muži chystají hranici. Dřeva je zde málo a proto je velmi ceněno. Přisypávají na hranici různé vonné byliny, někdy i cokoliv na podporu samotného ohně. Na hranici je tělo položeno už pouze ve světlém plátně – rubáši. Bývá zvykem, že hranici zapaluje nejbližší muž, obvykle nejstarší syn. Připálí jí od věčného ohně, který zde hoří od samého Počátku. Po nějaké době přijde okamžik, kdy sama praskne lebka, pokud se tak nestane, udělá to někdo z nejbližších. Osvobodí tak poslední vztahy, myšlenky a touhy.
Stojí tu poblíž. Psi, krávy, kozy i lidé. V hromadě popelu z mrtvých těl hledají bohatství. Ať jsou to stříbrné či snad zlaté šperky, nebo zbytek masa na ohořelé kosti. Každý ten svůj kousek života. A pak se postupně noří do řeky, nechávají v ní vše staré a nepotřebné. Smývají ze sebe minulost i vztahy, které jsou mrtvé. Po každém obřadu.
Ohně hoří a těla se pálí ve dne i v noci. Neustále. Každá oholená hlava je znamením ztráty ega a nového začátku. Vlasy padají do Gangy, hlava je lehká, otevírá se prostor, kde mizí škatulky a definice. Přichází vděčnost za vlastní život. Nelze to pochopit, jen přijmout.
„Ó velká matko, my tě prosíme
Odnes všechnu bolest, kterou v srdci nosíme
Odnes všechno pryč, Kálí, odnes všechno pryč,
to co nám neslouží, odnes všechno pryč“
Speciální díky průvodcům Sunilovi a Renatě Sahani a Tamaře Melisse, březen 2025
