Na jaře roku 2020 jsme s mým mužem navštívili úchvatnou zemi. Vítr, ryzost a sychravá rána, to je Skotsko. Velká Británie má již tradici co se přírodních hřbitovů i alternativních pohřebních služeb týče. Byla jsem ale zcela okouzlena hlavním městem. Ediburgh skýtá hned několik hřbitovů, Greyfriars Kirkyard je dokonce opředen strašidelnými legendami. My navštívili St John’s Peace Garden, kde v jeho staré zahradě bylo možné posedět nad šálkem kávy nebo u knihy zakoupené v malém místním knihkupectví.
Znovu mě to přivedlo k myšlence, že hřbitovy by měli být místem, které je živé. Kde se můžete zastavit, posedět, vypít si dobrý nápoj s přáteli, přečít si knihu, nebo se zaposlouchat do příjemné hudby. Kde i děti budou mít svůj prostor na hraní, kde můžete se svými příbuznými zkrátka být, ať již jsou mezi živými nebo nikoliv.
Zcela odlišnou atmosféru měl malý hřbitov v Aberdour Saint Fillans Church. Staré, rozpadající se kamenné náhrobky se nebály vyobrazit smrt v její syrové podobě, kosti a lebky, to je to co po nás zbude. Memento mori – pamatuj na smrt, praví se. A tak jsem se usadila na lavičku věnovanou jednomu ze zesnulých, což je dle mého také jeden z dobrých zvyků na tomto ostrově a rozpomínala se. Na svojí cestu a na to co mám a co vše budu muset jednou opustit. Vlastě už teď mi nic nepatří. A tak se snažím být vlídným a pozorným hostem. Díky Smrti, že mi toto stále a jemně připomínáš.
