„Jemně se dnes všeho dotýkám, neboť vím, že jednoho dne se s tím vším rozloučím.“
~ Svatý Jan od Kříže
Byla jsem požádána.., čím dál více jsem přesvědčena, že tuto službu jsem si nevybrala. To ona si zvolila mne. Kráčet bok po boku se Smrtí, jemně se jí dotýkat.., netlačit, ale stíhat její krok.., postupně se stáváme přítelkyněmi… Je to takové to ryzí přátelství bez posuzování, kdy druhého berete přesně takového, jaký je..
Byla jsem požádána.., blízkou rodinou, zasaženou tragickou událostí. Smrtí mladého člověka, syna, bratra, kamaráda… Doprovodit je.. A otevřela se cesta.. a na té cestě mě doprovázely mé Zkušenosti, vše, co jsem až do dnešního dne měla možnost naučit se. Dalším paprskem byl můj vnitřní hlas, snad hlas intuice nebo to snad byla Ona? A tak jsme na tu cestu jsme vykročili společně, s nejbližšími pozůstalými a také s tím, kdo právě zemřel…
A bylo třeba mluvit jasně a přímo, pojmenovávat vše tak, jak je. Ukazovat tu cestu pozůstalým, krok po kroku, jemně a bez nátlaku. Nabízet a dělat co je nutné… Pomalu jsme společně procházeli tím temným údolím.., těmi místy, kde leželo opuštěné tělo bez života. A bylo třeba se s ním rozloučit, jakkoliv bolavé se to mohlo zprvu zdát.., bylo to dobré. Opečovat to tělo a připravit jej na poslední cestu. Vidět jej, studené a bez života, je jako chvilkové probuzení, uvědomění, že se to skutečně děje. A zahrnout to tělo láskou, slzami.., je tak potřebé a důležité… A jsou místa, kde to jde, jen o nich třeba nevíme. A nevíme, co vše je v pořádku. Jsme ztacení sami v sobě a bojíme se. A to je také v pořádku.
A pak přijde ten okamžik, veliký žár, oheň který vše definitivně spálí.., tělo, ale i poslední zbytky naděje, že je to třeba jen zlý sen. Je to konečné. A někde uvnitř nás, s tou velikou bolestí se zároveň rodí i úleva. Že snad už můžeme jít dál, aspoň o kousek, o další krok… Dál směrem k životu, odpuštění a přijetí…
A je čas otevřít se rozloučení. Otevřít ten prostor všem, kteří to chtějí, potřebují. Dovolit také jim, dotknout se jemně našeho zármutku.., otevřít to místo, kde se nás to dotýká. Když přizvete Smrt do kruhu, v tiché úctě se rozpouští vše nepravé, vše nepotřebné, stojíte tam, zranitelní, jeden jako druhý.
A snad to Duše vnímá, všechny ty modlitby, přání a odpuštění, které znějí nahlas i v duchu. Snad jí to pomáhá se odpoutat, snad jí to ukazuje cestu tam, kde už není žádných protikladů, jen bezpodmínečná láska. Do toho prostoru, který máme každý i uvnitř sebe..
Pak pomalu, pomalu.., přichází úleva a dotkne se nás vděčnost. Za to co je. Tady a teď. Cesta se otevírá a před námi je vidět obzor…
Mé poděkování patří nejbližším pozůstalým za vloženou důvěru a možnost zveřejnit fotografie od Petra Hoffelnera, Pohřebnímu Atelieru Praha za důstojné zázemí, Lesu vzpomínek v Ďáblicích a v neposlední řadě spolku Ke kořenům a drahé průvodkyni Zenith Virago.
